Žij Svůj Sen | Part 4.

10. srpna 2015 v 14:22 | Katty. |  Žij Svůj Sen [Kuroko no Basket]
Žij Svůj Sen | KnB | By: Katty. | Part 4.


"Doufám, že máš pro své zpoždění nějaké normální vysvětlení!" Ještě než jsem stačila otevřít dveře, táta už nadával.
"A-Ano! Byla jsem dneska na tréninku v plaveckém týmu." Řekla jsem a skrčila se.
"Vážně?" Tátův výraz změkl a já jemně přikývla.
"Ano... Říkali, že někdo jako já se jim bude hodit, takže mě tam zdrželi o něco déle."
"Tak to chápu. Plavání ti vždy šlo. Jen tak dál, Mikey." Usmál se a odešel. Oddechla jsem si a rozešla se do kuchyně.
"Dneska jsem moc nevařil, tak jsem objednal pizzu. Je v ledničce, jestli chceš." Houkl na mě táta z obýváku.
"To je dobrý, mě stačí jogurt." Zavolala jsem zpět a brala schody po třech, ale v půlce schodiště jsem se zarazila.
"Uhm... Už jsem unavená, takže si jdu lehnout."
"Chápu, nebudu tě rušit." Zakřenila jsem se. "Děkuju!" Doběhla jsem zbytek schodů a co nejrychleji se převléka do šortek a volnějšího trička, sebrala svůj basketbalový míč a vylezla ven oknem. Moje nohy už automaticky směřovaly k nedalekému basketbalovému hřišti, kde v tuto dobu bylo už liduprázdno.
Vzala jsem si míč a začala driblovat. Udělala jsem si pár výpadů na své neviditelné protivníky a hodila koš.
Po chvíli házení jsem si trošku poodstoupila a zkoušela házet tříbodové koše. Po chvíli nezdaru jsem mrzutě hodila míč o zem a nahlas vydechla.
"Odkdy umí holka hrát basketball?" Ozvalo se za mnou a já se otočila.
"Odkdy se holky podceňují?" Zamumlala jsem.
"Drzá..." Zakřenil se na mě a přišel blíž.
"Jsem Aomine Daiki."
"A teď jako čekáš, že se ti představím?" Uchechtla jsem se.
"Tak fajn, představíš se mi a já ti pomůžu." Usmál se na mě. Tohle by mohlo vyjít... Třeba by mi fakt mohl poradit.
"Michelle Surienne."
"Rychlá změna v chování." Zasmál se drze.
"Shut up." Zamumlala jsem na něj anglicky.
"Cože?" Zeptal se zmateně.
"Radši nic, spíš mi teda pomoz."
"Fajn. Jak se střílí, to víš."
"Hele, nepotřebuju tohle, potřebuje vědět to, jak házet tříbodový."
"Jdeš na to zhurta." Zasmál se, ale kývl.
"Fajn, přihraj mi." Pokrčila jsem rameny a udělala, jak chtěl. Chytl míč a párkrát zadribloval, načež kousek odskočil a vyhodil míč. Sledovala jsem jeho ruce, co dělaly, jak držel míč, jak hýbal prsty při výhozu. Zakřenila jsem se, když šlo slyšet svištění koše.
"Dobrá střela." Řekla jsem.
"Díky. Tak, teď ty." Vzal míš a přihrál mi. Kývla jsem a a párkrát zadriblovala, než jsem vyskočila a hodila na koš. Míč letěl moc dozadu a odrazil se od zadní části koše.
"Míň síly a dala bys to." Polichotil mi a vzal si míč zpátky do ruky.
"Heh, děkuju." Zakřenila jsem se a podrbala se na zátylku.
"Co říkáš na jednu hru? Jeden na jednoho?" Zeptal se z ničeho nic.
"Já si říkala, kdy se zeptáš." Zasmála jsem se a kývla.
"Fajn, jdeme na to."

--------------------
Běžela jsem po hřišti s míčem, sotva se vyhýbajíc Aominově natažené ruce. Skrčila jsem a protáhla se za něj. Cítila jsem, jak se otočil a běžel po mé levici. Uskočila jsem doprava, udělala otočku kolem něj a díky mé mrštnosti jsem se rozeběhla přímo na koš.
Sprintovala jsem a vyskočila necelých pět metrů před košem. Srovnala jsem nohy k sobě, abych vyskočila výš, přičemž Aomine už stál předemnou, snažíc se mě zastavit. Usmála jsem se a donutila své tělo natáhnout se doprava, přesně na opačnou stranu, než se Aomine snažil bránit. Moje ruka vystřelila dopředu a jediné, co následovalo, bylo svištění koše. Dopadla jsem na zem s lehkostí, zatímco Aomine dopadl s hlasitým duněním.
"To si..."
"Já vím, že jsem úžasná!" Zasmála jsem se a poplácala ho po rameni.
"Díky za super hru, někdy si to můžeme zopakovat." Zakřenil se.
"Samozřejmě, ale nepočítej s tím, že znovu vyhraješ."
"Já s tím nepočítám, já to vím." Řekla jsem a vzala si svůj míč.
"Už budu muset jít... A děkuju za radu s tím házením." Usmála jsem se na něj. "Někdy příště, Aomine-san."
"Stačí Daiki." Řekl a já kývla.
"Fajn, Dai-chan." Jen si povzdychnul a já se zasmála.
"Hej - počkej!" Zavolal za mnou, když jsem se rozběhla.
"Ano?" Otočila jsem se na něj.
"Dej mi tvoje číslo." Kývla jsem a nadiktovala mu moje telefonní číslo.
"Díky." Usmál se.
"Já taky. Měj se!" Zamávala jsem mu na rozloučenou a teď už jsem mířila jen domů.
Rychle jsem vylezla po stromu, vysprchovala se a zalezla do teplé postele.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 11. srpna 2015 v 19:36 | Reagovat

Zajímavá povídka, určitě si přečtu pokračování :)

2 Katty. Katty. | Web | 12. srpna 2015 v 15:12 | Reagovat

[1]: Juj, děkuju. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama