Žij Svůj Sen | Part 6.

14. srpna 2015 v 18:28 | Katty. |  Žij Svůj Sen [Kuroko no Basket]
Žij Svůj Sen | KnB | By: Katty. | Part 6.


Ten pocit, když vidíte, jak Vašeho kamaráda někdo uhodí a on padá k zemi, je nepopsatelný. Myslela jsem, že v tu chvíli ho zabiju.
"Kuroko!" Zaječela jsem a vyběhla na hřiště s Riko těsně v patách.
"Jsem... V pořádku."
"Jo, to vidím! Sakra Kise, co sis jako myslel?!" Zaječela jsem do jeho mrtvého obličeje.
"Já... Kurokocchi, promiň, já nechtěl..."
"Ještě, aby jo!" Řekl Kagami a pomohl Kurokovi vstát.
"Mikey, jdeš hrát." Řekla Riko.
"Doufala jsem, že to řekneš."


----------
Absolutně jsem nechápala, co se stalo. Jediné, co si zřetelně pamatuju bylo to, že Kise běžel proti mě s míčem a v dalších pěti vteřinách jsem byla zavěšena na jeho koš.
"M-Mikey..."
Seskočila jsem dolů a vrhla na Kiseho jeden z mých vražedných pohledů.
"Moc nečum, za to zaplatíš." Než stačil cokoliv říct, byli jsme přerušeni slečnou, která vběhla do těocvičny.
"M-Moc se omlouvám, ale sháním Michelle Surienne! Je tu?"
"Jo, to jsem já..." Řekla jsem a předala míč Kagamimu.
"Já jsem Bethany Komuro. Jsem ve školním parlamentu a učitel mi vzkázal, že se po tobě sháněl tvůj táta, a že máš okamžitě přijít domů."
"Sakra, já zapomněla!" Zavrčela jsem a stáhla ze sebe rozlišovák.
"Já... Omlouvám se, ale musím jít...!"
"V pořádku, já to dohraju." Oznámil mi Kuroko a já vděčně kývla.
"Ještě jednou se omlouvám!" Řekla jsem a s tím jsem vběhla z tělocvičny.

'Sakra, sakra, sakra!'
"Michelle, kde si myslíš, že si?!" Už před domem na mě čekal rozzuřený táta.
"Myslel jsem, že sme se na něčem domluvili!" Zarazila jsem se.
'Počkat, vždyť já měla dneska volno...'
"Chtěl jsem se jít podívat do plaveckého klubu, ale ty nikde! A ještě ke všemu mi řekli, že si tam minule nebyla!"
"T-To není pravda!" Bránila jsem se.
"Jasně, a proto mi ukázali spis studentů, kteří se zapsali a kde nebylo tvé jméno!"
"Tati, jenže já opravdu-"
"Mladá slečno, neodmlouvej! Máš zaracha! Ze školy půjdeš přímo domů a nikde se nebudeš zastavovat a z domu půjdeš jen tehdy, když ti to dovolím!"
"Tati, to nemůžeš udělat!" Zaječela jsem.
"Ale ano, Michelle, můžu. Ještě teď tě půjdu osobně odhlásit z toho tvého nesmyslného basketu!" Oznámil mi přísně a vešel do domu.
"To... To neuděláš!" Už jsem to nezvládla. Naplno jsme se před ním rozbrečela.
"Nebreč, nepomůže ti to. Jsem plně rozhodnut a ty na tom nic nezměníš." Povzdechl si. "Mikey, pochop, že já se ti snažím vyjít vstříc, jenže s takovým chováním to-"
"Nesnáším tě!" Zaječela jsem na něj znovu. "Máma měla pravdu, pokud nebylo po tvém, nikdy ses o nás nezajímal!"
"Jak tohle můžeš vůbec říct?!"
"Jednoduše! Ani se nedivím, že se máma vyplížila na ten její poslední zápas! Jinak bys jí to totiž nedovolil!"
"A dost!" Vykřikl a vrazil mi facku. "Ještě jednou tohle zmíníš, tak půjdeš k babičce!"
"Nemusíš vyhrožovat, jdu hned." Zašeptala jsem a vyběhla schody do druhého patra a hned zamířila do svého pokoje.
"Počkej, my ještě nedomluvili! Vrať se!" Křičel táta, jenže to už jsem zamkla dveře a vytáhal menší cestovní tašku. Začala jsem do ní házet veškeré oblečení, které mi padlo jako první do rukou a vůbec nedbala na to, že to bude do zítra pomačkané. Nezapomněla jsem si zabalit náhradí školní uniformu a můj starý basketbalový dress.
"Málem bych tě tady nechala..." Zašeptala jsem a vzala si fotku v rámečku, na které jsem byla já a máma, jak hrajeme basket. Tu, a další drobnosti jako peněženku, doklady a mobil jsem si zbalila do menší tašky přes rameno, stejně tak jako mikinu, kteoru jsem uvázala kolem pasu, jelikož se schylovalo k bouřce. Rychle jsem otevřela okno a cestnovní tašku vyhodila z okna, zatímco já opatrně přelezla na strom.
"Au, sakra!" Zaklela jsem, když mě podklouzla noha a já spadla necelé dva metry od země dolů z větve. Odřeninu jsem nechala odřeninou a rychle se vydala k osobě, u které jsem věděla, že mu to nebude vadit.
Zatímco jsem přemýšlela nad tím, co se vše za dnešek stalo, začalo pršet. Po tom všem už jsem neměla sílu v sobě držet slzy a nechala volný průchod svým emocím stejně tak, jak jsem nechala déšť, aby se dostal až do morku mých kostí.
Po asi deseti minutách neustálého brečení jsem dorazila k cíli. Viděla jsem, že je doma, jelikož měl rozsvíceno. Jemně jsem zaklepala na dveře a doufala, že mě neodmítne.
"Ježíš, co se zas děje- Michelle?!"
"... Prosím... Můžu u tebe zůstat?"

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 dead-cutie dead-cutie | Web | 18. srpna 2015 v 23:11 | Reagovat

Ooooh to se tak hezky vykresluje!!!! Suprově píšeš, fakt se mi líbí tahle povídka!!! těším se na další díl!

2 WaclawK WaclawK | E-mail | 17. ledna 2017 v 16:54 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na xkattychii.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama